Aither je odborný elektronický časopis zařazený do databází ERIH+ a Scopus. Je vydáván Filozofickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci ve spolupráci s Filosofickým ústavem Akademie věd ČR. Vychází dvakrát ročně. Každé druhé číslo je mezinárodní (International Issue) a jsou v něm publikovány cizojazyčné články (především v angličtině, ale i v němčině a francouzštině). Časopis je registrován pod číslem ISSN 1803-7860.
Na úvodní straně naleznete nejnovější mezinárodní číslo, nejnovější české číslo najdete v archivu.
Aither 7/2012:3-12 
Aither 7/2012:13-47 | DOI: 10.5507/aither.2012.002
The article is devoted file Physiognomica, which has long been incorrectly associated with the name of Aristotle. The main reason for this step was Aristotle's attitude fysiognómonice to, on the one hand admitted and used some of their practices (especially in its zoological writings), refused to hand some of its basic propositions (especially direct and innate nature of correspondence between features and exterior). Author or editor file was probably peripatetik acting on the end of the 4th century BC. Contradictory relationship between the first and second parts of the file indicates originally two separate treatise two authors, on the contrary,...
Aither 7/2012:49-90 | DOI: 10.5507/aither.2012.003
Anaximenés z Mílétu měl údajně za počátek všeho považovat vzduch. Zhušťováním a zřeďováním vzduchu pak vznikaly ostatní věci. Ačkoli je celé schéma ovlivněno peripatetickým pojetím, lze se domnívat, že obsahuje některé původní momenty. Obdobný výklad totiž přináší již Platón a motiv postupných proměn prvků je u iónských myslitelů dostatečně doložen. Studie poukazuje k tomu, že Anaximenés spíše zvažoval samostatné proměny jednotlivých prvků, které byly až dále provázány s ostatními. Koncept zhušťování a zřeďování zase patrně odráží různou konstituci věcí a změny skupenství. Modelovým příkladem mohl být proces zpracování plstě. Všechny proměny byly následně...
Aither 7/2012:91-104 | DOI: 10.5507/aither.2012.004
Autor se v článku nejprve formuluje cíl Aristotelovy metodologie: obecně aplikovatelné postupy, umožňující nutné závěry při respektu k přirozenosti zkoumaných předmětů i k jejich běžnému zakotvení v common sense. Platónská metoda diarese tyto nároky nesplňuje. V zoologických spisech ji totiž Aristotelés chápe jako neúspěšný pokus o universální klasifikační metodu. Aristotelova kritika ale podle Prokeše přehlíží, že Platónovi nejde v prvé řadě o definici jako odpověď na výchozí otázku, ale o sám proces hledání, kultivující dialektickou dovednost.
Aither 7/2012:105-114 | DOI: 10.5507/aither.2012.005
Autor nachází ve filosofickém zdůvodnění existence separovaných substancí v Tomášově díle určitý posun: v prvních spisech Tomáš ex ordine rerum dokazuje, že separované substance existují, na základě jejich projevů nebo účinků, které nelze vysvětlit dosazením žádného jiného původce. Později přichází argument ex perfectione universi: evidentní historická existence vesmíru nás nutí akceptovat jistý řád dokonalosti a úplnosti v uplatňování Boží moci, z něhož plyne více než pouhá možnost separovaných substancí. V posledních Tomášových spisech se však objevuje zcela nový, čistě empirický argument, počítající s možností bezpečného rozpoznání účinků inteligentních...
Aither 7/2012:115-144 | DOI: 10.5507/aither.2012.006
This paper deals with the solution to semantic paradoxes proposed at the beginning of the fifteenth century by the Czech philosopher and theologian Stanislaus of Znaim (d. 1414) in his treatise De vero et falso. Stanislaus distinguishes among various meanings of the terms "true" and "truth", of which the semantic concept of truth is crucial as far as paradoxes are concerned: truth is defined in terms of correspondence with an objective state of affairs, while falsity in terms of failure of such correspondence. Paradoxes are conceived as paradoxical deductions of the falsity of propositions from their hypothetically assumed truth and vice versa. According...
Aither 7/2012:145-189 | DOI: 10.5507/aither.2012.007
The article deals with the ideas about history of knowledge, which were widespread in the Renaissance period, especially between representatives of Platonism. The Renaissance platonists did not understand the history of knowledge as a continuous progress, but were convinced of the existence of ancient wisdom (prisca sapientia), to be restored.
Aither 7/2012:191-198
